30. dubna 2018

Konec dubna. Něco odkvetlo, něco rozkvétá, plevel bují jak splašený, práce na zahrádce více než dost. Přesto jsem se nechala zlákat, a po několika letech odjela na šicí víkend za děvčaty do Harrachova.

Jela jsem sice s hůlkou, ale po "osahání" terénu jsem pak už běhala bez ní. Opatrně, ale byla jsem volná!!! Já vím, ještě nejsem srostlá, kontrola na konci května, ale když mne to už tááák nebaví. Ale k Mumlavským vodopádům jsem raději nešla - je to na mne pořád ještě moc daleko.

Co bylo ale nejdůležitější - šila jsem! Dala jsem si závazek, že budu dokončovat své kostlivce, ufounky a nedodělky. A jako první přišla na řadu červená kanafaska pro Zuzku - dokud ještě chce červenou deku do pokoje, abych jí nedodělala, a záhy se nedozvěděla, že červená už ne, že chce jinou barvu. Známe to asi každá... Došila jsem bordurky, a teď jí dorozžehlím, a počkám na definitivní verdikt dcery - zda cca 150*195 jí stačí, nebo zda nutně potřebuje větší. Kousek kanafasu na borduru mám od kamarádky - moc děkuji. Jakmile bude odsouhlaseno, pustím se do quiltování - sice ještě nevím vše, ale něco mám rozmyšlené, tak se do toho pomalu pustím.

Dále mne děvčata přesvědčila, že bych mohla dokázat ušít kabelu, kterou tam hromadně šily. No, byl to porod, a taky - kde tak najednou najít látky na taštici, ale něco jsem z krabice, kterou jsem měla s sebou vyhrabala. Konec konců - byla to ta samá, kterou jsem měla v Harrachově naposledy, tj. před dvěma roky. Skoro na den přesně. Je vidět, jak málo šiji. Taška je z Tomášových prodřených malých kalhot a látka od babičky z půdy, vyztužená tím, co jsem v krabici našla - tuším ronar nebo něco takového, a novopast. Je na zip (koupený na místě), s dvěma jezdci (dokonce nejdou proti sobě nakřivo, jsem se fakt snažila), a jedna zadní kapsa z kalhot je našitá uvnitř jako kapsička na mobil. Ucha vyztužená popruhem (byl v krabici). Na letní tahačku bude fajn. Na stojanu se urodily i další, podstatně lepší, od ostatních holek. Zbyl ještě kousek látky z půdy i kousek rifloviny na kalhotách, tak asi ještě spíchnu nějakou příruční taštičku dovnitř na doklady a další nezbytnosti, ať je složitě nelovím ve velké kabele. (Jo, a taška se mi tak nevlní, to jen jak byla strčená pod těmi podstatně krásnějšími, a já jí rychle vytáhla a vyfotila, tak až doma jsem si všimla, že je mrška jedna celá pomačkaná)

Byla sobota podvečer, a já si říkala, že bych se mohla pomalu balit domů, protože už mne nic nenapadalo. Ale děvčata mne nenechala. Donutila mne vyhrabat z krabice další látky, poskládat je, a využít přítomné šablonky na ušití ubrusu ve tvaru lastury. Ještě olemovat, a může na oválném konferenčním stolku dělat parádu. Puntíky české provenience, bílá je damašek z povlečení od babičky - jsem děsná recyklátorka :-(

No, a protože se mi nechtělo jít spát, tak jsem ještě za sobotní noc a nedělní ráno spíchla další řadu do německého BOMu Row-by-Row - ano, teprve únorovou. Nezapomeňte, že jsem od února invalida. 

Po návratu domů mne Zuzka přivítala s koláčem, vlastnoručně upečeným a vymyšleným vlastní hlavou. Byl výborný. Medový korpus, citronová náplň a levandulová jogurtová poklička, zdobený skořicí. Už není ani kousek, není co fotit - vrhli jsme se na něj všichni tři jak hladoví psi... 

Tož děvčata, snad mi to za půl roku zase vyjde. Bylo to opravdu moc a moc fajn.