Bod číslo jedna nebyl tak složitý - objednala jsem osvědčeného řemeslníka. Našli jsme vhodný termín, a já se těšila, že letos budou (skoro) nová okna. Pak přišla pandemie. A řemeslník se odmlčel. No pane jo, říkala jsem si, tak to letos okna nebudou, snad za rok. Ale pan řemeslník nezklamal - a cca dva týdny před původní realizací se ozval s tím, že má mírné zpoždění v nasmlouvaných zakázkách, a tudíž bude vyjímečně dělat i o víkendu. A termín že plus mínus autobus platí. (Mimochodem, termín jsme vybírali tak, aby měl Tomáš už po maturitě - takže to se taky nepovedlo, jak jistě všichni znalí eskapád a zvratů našeho školství v době pandemie ví).
Bod číslo dva - realizace - vyšla přesně do období, kdy děvčata zorganizovala první česko-slovenský virtuální vyšívačský sraz. V práci dovolená se hodila na vystěhování tří pokojů (ve čtvrtém nejsou vyndavatelná okna), a práci v průvanu ve studeném baráku. Ani to by nebylo tak strašné, kdyby ta okna šla vůbec vyndat. Po dvaceti letech těžko budu reklamovat ostění tak nízko, že nešla vyndat okna z pantů. Tož aby se mi nekrátily žíly a neměla jsem to tak jednoduché, tak se sekalo, i když původně práce měly být relativně čisté.
No a pak už to šlo ráz na ráz - okno, opálit, obrousit, zakytovat, natřít, obrousit, natřít. Dtto rám. A pak znovu martyrium - dostat okna zpět do pantů. Velmi klidného pana řemeslníka to tak rozhodilo, že musel od nás utéct, jinak by asi ta okna vyházel z podkroví. Nedivím se mu . Já naopak seděla zdrcená na gauči a zírala na díry kolem oken a ronila krokodýlí slzy.
Dnes ale vše skončilo. Okna se mocí mermo narvala do pantů, otevírají se a zavírají, a já doufám, že dalších dvacet let je nikdo nebude chtít vyndavat. Díry byly zakytovány, ostění přebarvena na bílo (i tam, kde byla původně barevná, ale shánějte po x letech stejný odstín barvy, jako je ve zbytku pokoje. Nejlíp z toho vyšla Zuzka, která měla v pokoji ostění bílé. Peru záclony, myji okna, luxuji koberce, a těším se, že tento víkend vypulíruji barák, a aspoň rok mi sem nepáchne žádný řemeslník. Ani ten šikovný.
Nu, a ten virtuální sraz? Původní podmínkou bylo, že načneme novou výšivku. Při hledání vhodné sady mi byla Zuzkou vybrána krásná sada od Dimensions. Ale pak jsem našla 11 let načnutou výšivku Irského Vlkodava. Kdysi jí chtěl manžel vyšít pro svou sestřenici, která milovala svého Hugouška. Udělala jsem na ní asi deset křížků, než nás život, nemoc i ta poslední štace semlely do karbanátků. Zavzpomínala jsem se sadou v ruce a rozhodla se, že jí dokončím.
Začátek - vytaženo po jedenácti letech
Na konci virtuálního srazu
.JPG)
