27. prosince 2011

Naši známí ví, že jsme typičtí tím, že standardní věci řešíme poněkud nestandardním způsobem. Pořád jim slibuji, že o tom budu někde psát, aby se naše příhody neztrácely, tak třeba toto místo by mohlo obsahovat i příběhy našeho běžného života.
 
Dneska večer jsem se s dětmi dívala na televizi - prohlásila jsem, že kdo mne bude o večerní pohádce rušit, tomu zítra nezabalím na hory. Zabrala jsem gauč, děti vyštvala na křesla. Keců milion. Udělala jsem si pár jednohubek, nalila sklínku vína, a přešla to, že na kuchyni je pořád hrnec se zelím a špinavé talíře od oběda jaksi ještě nikdo nedal do myčky - přece se nebudu večer hádat, nechám si to na ráno....

Pololežím, spokojená, jak jsem to skvěle vymyslela. Pololežím, protože mám bloknutou půlku zad, a úplně si lehnout nemůžu. Připíjím si vínem, jaká jsem skvělá organizátorka a uvědomělá matka (že jsem dětem nevynadala kvůli tomu neuklizenému obědu). Do toho kluk vykřiknul - vypadlo mu sklo z brýlí. Takže všici na čtyři a hledali jsme šroubek z brýlí. Čtvrt hodiny pohádky v čudu, ale šroubek jsem nakonec našla přilepený na klukově chodidle. Hurá.

Složila jsem brýle, nasadila šroubek a čekám - čekám - čekám... Když pořád nic, tak se podívám po klukovi, a on místo toho, aby přinesl šroubovák, tak sedí v křesle a čučí na pohádku. S patřičným komentářem jsem odešla do kuchyně, že ten šroubek přitáhnu nožem. Co myslíte, že se stalo??? Ano - šroubek mi spadnul do kastrolu se zelím. Většinu pohádky jsme strávili přebíráním kastrolu se zelím a hledáním šroubku. Děti přitom povečeřeli zelí bez ničeho - já jen doufala, že při večeři nepozřeli i šroubek. Naštěstí ne - našla jsem ho ve své třetině, se závěrečnými titulky jsem ho našroubovala a brýle spravila...

Tak skončil jeden typický večer v naší minirodině:-) Dobrou noc.