Loučení

Omlouvám se, že jsem se na tak dlouho odmlčela. Bohužel nucená pomlka bude trvat déle - do svého křemíkového nebe odešly oba naše fotoaparáty - u malého Tomova odešla jemná mechanika pohybující objektivem, a velké prastaré zrcadlovky, jedné z prvních digitálních, odešel čip. Stále doufám, že jí někdo opraví, ale je fakt, že to asi nemá cenu - její rozlišovací schopnost je hluboko za dnešními malými ďáblíky. Jen mne mrzí ty nakoupené předsádky a objektivy....

Takže minulý víkend jsme se s dětmi nejen loučili s našimi drahými předky na hřbitovech, ale také s našimi fotoaparáty. Jsem bez nich jako bez ruky - mám pár našitých drobností, některé už rozdané, a žádnou nafocenou. Ach, jaká bezmoc...

Abyste byli trochu v obraze - byla jsem zase na prodlouženém víkendu v Harrachově - šila jsem jako divá, a abych neodjížděla zkroucená jako paragraf a tlustší než velryba, tak díky nádhernému počasí také hodně výletovala. Bylo tam tak nádherně - podzim v té nejkrásnější podobě - jeden den mlhavý, sychravý, jak to jen miluji, když se těšíte po hodinové svižné procházce na horký čaj. Další den bylo nádherně slunečno, podzim rozehrál všechny své nádherné barvy - žlutá, červená, rezavá... Procházka mezi padajícím listím, kdo by odolal...

Z šití jsem si zopakovala seminolský patchwork, a protože podzim mám opravdu moc ráda, tak v podzimních barvách, a pro zahřátí srdce i duše z darované látky nalezlé v truhle na půdě. Mám ušitý ubrus na stůl a tři velké polštáře na sedačku. Zbyl mi takový cancourek vzorované látky, holky mne navedly, ať z něj ušiji obal na krabici kapesníků. Dobrý nápad, ale ještě pouvažuji o podložce pod konvici na čaj a podkafíčko. Nudle i čaj k podzimu patří, tak se musím rozhodnout, čemu dám přednost.

Také jsem se naučila šít dva druhy taštiček - jeden penálek a jednu taštičku na cokoliv, třeba kosmetiku. Obojí už jsem posunula k finálním majitelům, takže fotografie asi nebudou nikdy...

A protože se blíží advent a vánoce, děti píší Ježíškovi dopisy, Zuzanka veršovaně, Tom jako správný technik vytvořil filmovou prezentaci se zpěvy, bohužel bez tanců, tak jsem si vzpomněla i na neteře a ušila jsem jim adventní kalendáře. Maminka byla nejdříve nadšena, ale když si všimla, jak velké kapsičky kalendáře mají, tak jí smích přešel. Na tatínka zbyde sehnat jen tyčky na pověšení....

Tak snad vám bude stačit alespoň slovní popis. Třeba Ježíšek donese i ten fotoaparát...