Pro letošek splněno!

Letos jsem si dala závazek, že zvládnu první řadu na HAED obrazu od Sandry Kuck - Hanging ornaments. Vzhledem k původní rychlosti 1 stránka na rok mi to přišlo jako z říše snů - jedna řada má stránek totiž osm. A já začínala s hotovými třemi stránkami. Takže pět stránek na rok, i když ta poslední není úplná - to bylo naprosté scifi.

Ale zatnula jsem zuby, a pustila se do práce. Původní povzbuzovatelka na mne sice nějak zapomněla, ale mně to nedalo a statečně jsem pokračovala s mírnými výkyvy dál. Často na mne padla depka - proč to vlastně dělám, k čemu to je, stejně to nikoho nezajímá - je tak těžké něco dělat v podstatě potajmu a v ukradeném čase, kdy jste měli dělat něco "účelnějšího" a "smysluplnějšího". Ani nebudu psát, kolikrát jsem výšivku sbalila a zavřela do krabice a zastrčila pod stůl mezi vyřazené hadry....

Včera večer, po posledním křížku, jsem byla na sebe nesmírně pyšná a hrdá. Ráno slunce ozářilo binec v domě, a já se stydím, že kvůli pár hodinám vyšívání nevyžehlím, nevyluxuji, neutřu prach, neumyji okna, nevypleju, neudělám něco jiného, co je obecně považováno v domácnosti za vhodné a příhodné pro ženu. Nebo nejdu běhat, cvičit, posilovat, či jinak pracovat na své figuře. Je mi smutno, a přemýšlím nad smyslem toho, co dělám - zda to má vůbec cenu, zda nejsem nějak špatně naštelovaná, zda tu jsem v této hektické době vůbec správně.

No, konec dumání, jdu poklidit dům, pračka doprala, dnes prádlo rychle uschne. A večer, až na mne zase přijdou rukodělné choutky, budu dumat, jestli pokračovat druhou řadou, nebo jestli se zase chvíli nepověnovat něčemu jinému ze svých plánů na letošní rok.