2.10.2020

 Zápis z deníčku: 

2. říjen, takové krásné datum. Tento týden stál fakt za všechny prachy. V pondělí státní svátek, taková člověk by řekl pohodička. Po rodinně náročném víkendu docela fajn změna. V úterý práce (normálka) a zubař - ó můj bože... Zubaře se bojím od svých dětských let, ale smysl pro povinnost mi velí neukousnout mu ruku a držet tu pusu otevřenou, i když mám strachem z nohou vánočku. Také strach z bolesti mne vede k tomu, že vzorně chodím dvakrát až třikrát ročně na preventivní prohlídky - člověk si říká, že když bude chodit dostatečně často, tak ty případné problémy nebudou tak velké a nebudou tak bolet. Houby s octem. Už víc jak měsíc mne trápí bolest v zubu. Zkusila jsem jako pes (tedy nevím, proč toto přirovnání, nevím o tom, že by kterýkoliv z našich psů kdy měl problémy se zuby), a evidentně není všem dnům konec. Sice pan doktor nalezl ono vzdorné místo se zánětem, které se odmítlo nechat vyfotit rentgenem, ale zatím žádná z léčeb nevedla k tomu, abych se při použití některého z nástrojů nezačala svíjet na křesle a nepokoušet se strefit kolenem pana doktora do příslušných míst (samozřejmě se vzorně otevřenou pusou). 

Tož to bychom měli úterý, zubař, nové čištění, další speciální plomba, půl huby ochrnuté. I přes to jsem se doplácala na večerní tancování, neboť ho potřebuji fyzicky (už je mi zase všechno oblečení malé), ale hlavně psychicky. Tanec je totiž jediný pohyb, který u mne dokáže vyplavit endorfiny. Nelžu, fakt. Vyzkoušela jsem nordic walking, aerobik, běh, jogu, pilates, body building, posilování, kruhové tréninky a nevím, co všechno. Vše končilo tím, že jsem si po tréninku připadala jako vyždímaný hadr, který by měl být vyhozen do popelnice, aby se na něj nikdo už nemusel podívat. Po tanci končím s úsměvem od ucha k uchu, a je mi jedno, že mne bolí duše i zuby. Pardon - základní podmínkou je absence zrcadel v tréninkové místnosti. Pak si totiž můžu představovat, že se ladně vlním do rytmu salsy, a ne že vypadám jako natřásající se panáček Michelin křížený s vyvrženým vorvaněm. 

Středa - půlka týdne. Dopoledne konečně dorazil servis na nefunkční rolety na zimní zahradě. Vyhazovaly pojistky a byly stále stažené. Sebejistý servisman - to nemůže vyhazovat, to je chyba někde jinde. Určitě to je tím, že na stejném okruhu je mrazák. Nevím, neznám, fungovalo to i s mrazákem rok, před měsícem přestalo. Stále sebejistý servisman se rozhodl mi to dokázat - připojil první žaluzii na jiný šlauch venkem - a lup - vypadnul hlavní jistič. Pán postupně ztrácí sebejistotu, a nakonec musí přiznat, že fakt tato žaluzie je nefunkční, vymontuje jí, a odveze na reklamaci. Říkat mu, že jsem dcera elektrikáře, vystudovaný elektroinženýr apod., to by to dohadování ztrácelo svůj specifický půvab... 

Přípravy na pohřeb. Zkouška oblečení - vše tmavé je mi malé. Co s tím? Na poslední chvíli asi nic, břicho zatáhnu, budu se modlit, aby mi neprdly gatě, a sako zapínat nebudu. Uvařit na smuteční hostinu - tady by si člověk mohl říct, že po tolika letech praxe ho už nic nepřekvapí. Překvapí. Místo polévky hustá kejda (ale aspoň chutná), část strávníků na poslední chvíli hlásí, že nejí sýr (v menu byly gratinované vepřové kotlety - schválené, ale oni jaksi netušili, že gratinované je zapečené se sýrem, grrr). Ale hřeb dne - upadnutý výfuk. Den před pohřbem! To si tak jdete s nákupem surovin přes parkoviště k autu, a koukáte, že mu u prdelky visí něco nového, čeho jste si nikdy nevšimli. Sehnete se, bolestivě se vám nahrne krev do bolavé půlky obličeje, a ač bolestí nevidíte, tak vidíte, že je to průser. S plným kufrem jídla mířím ke svému dvornímu automechanikovi, i když vím, že objednací lhůty jsou u něj v řádu týdnů až měsíců. Nezklamal. Poslal mne domů s tím, že až bude mít chvilku času, tak mi zavolá, já přijedu a on za půl hodiny výfuk znovu svaří. Takže shrnuto a podtrženo - mám svařený výfuk, bolavý zub, se kterým nemůžu jít ve čtvrtek na kontrolu, protože pohřeb, uvařené jídlo, a malé oblečení. Jde se spát, zítřek bude náročný. 

Čtvrtek - cestou na pohřeb zácpa, zácpa, zácpa, zácpa, zácpa. Na hradeckou dálnici jsme se ani nedostali, lochkovský tunel byl regulovaný, pražský okruh stál, plzeňská dálnice taktéž. Fakt super. Oblíbená hláška dne - necukej tolik, vyleješ polévku!  Ale jo, dojeli jsme, relativně včas, polévka nevytekla, chlebíčky nevysypaly, maso zůstalo v pekáči. Gatě mi nepraskly. S babičkou jsme se pěkně rozloučili, i přes starost, jak místní firma obřad pojme, to bylo opravdu pěkně udělané a připravené. Obvyklé rodinné strkanice  popisovat nebudu. Jednou si člověk vezme dovolenou, že se opravdu práci nechce věnovat, a uprostřed smutečních příprav telefonát - nefunkční všichni zákazníci. Mohlo mne omýt, a ještě dnes, v pátek, řeším vzniklé problémy. Tohle někdo plánuje nahoře schválně, nebo už fakt nevím. Světlý bod dne - večer přestal bolet zub! 

Dnes je pátek. Už taková klasika. Práce, zákazníci, úklid, volno (snad), a možná i na nějakou tu ruční práci dojde. Prosím tam nahoru - trocha klidu by mi fakt neuškodila.