Momentka

Někdy mám pocit, že se ze svých spolubydlících zblázním. Např. dneska...

Syn vzal dovnitř psa, zkusil ho trochu vyčesat novým speciálním kartáčem, všude chlupy, po celém baráku, neboť synka samozřejmě nenapadlo vyčesané chlupy uklízet průběžně do koše. A když se přes předsíň se psem a vyčesanými chlupy několikrát přehnaly dvě honící se holčičky, objevily se chlupy pomalu i v posteli (tedy doufám, že pomalu - jestli je tam v noci najdu, asi se naštvu. Pekelně).  Pes teď klidně leží v předsíni a ochutnává boty půjčeného dítěte.

Dole na jídelním stole jsou synovy úkoly, uprostřed tužek, pravítek a kružítek si uvelebil talíř s večeří - čekám, kdy si hrášek ze špaget začne napichovat tím kružítkem, neb ho má těstě vedle vidličky.

Dcerka stěhuje ptáka do nové klece - všude jsou bublinkaté folie z klece, pták je chvíli ve staré, chvíli v nové kleci - přemýšlím, jestli dřív odejde do věčných lovišť pták nebo stará klec - oba mají nakročeno slušným způsobem. Na stolečku jsou roztahané skicáky, pastelky, pastely, křídy, uhly a tužky, protože mladá má nakreslit jednu věc různými způsoby, tak jí nenapadlo nic lepšího, než kreslit starou a novou klec (zatím ještě včetně ptáka) vším, co doma vyhrabala.

A její kamarádka mezi tím vším bordelem skáče přes švihadlo. Potřebovala bych, aby mi někdo poradil, zda mám zachraňovat večeři, lustry, ptáka, kytky, nebo zapůjčené dítě.

Nikdo tu není, aby mi poradil, tak na to prdím. Odešla jsem o patro výš a zavřela za sebou dveře. Až bude dole řev a poteče krev, teprve pak budu jednat...