Postaru?

V poslední době často narážím na rozhodnutí, zda nějakou věc dělat postaru nebo ponovu. Dost často vítězí postaru. Pečeme vlastní chléb - ať už kváskový nebo s droždím, protože nám prostě chutná. A nejsme omezeni pouze aktuální nabídkou obchodu. Chceme se slunečnicovými semínky? Upečeme se slunečnicovými semínky. Chceme s klobáskou ke grilovačce? Upečeme s klobáskou ke grilovačce nebo ke guláši. Chceme krásně zelený z dýňové mouky? Upečeme tak zelený, až se dětí spolužáci ptají, jestli není zkažený:-)))

Když jsem zvládla pečení chleba a různých sladkých koláčů a dortíků pro děti, pustila jsem se do zahradničení. Málo platné, naše spotřeba salátu, dýní, ředkviček, špenátu, fazolí a dalších druhů zeleniny by uživila malé hospodářství. Máme jenom malý záhonek, ale velké dýňárium. Až dýně trošku poporostou, tak vám ho vyfotím. A oooobrovský plot, kolem kterého sázíme fazole. I tak nám touto dobou už domácí zdroj vyschl a musela jsem začít kupovat.

Také jsem se zapojila do "mléčné ligy" - jezdíme si pro mléko ke kravičce. Už umíme dělat jogurty a tvaroh. Nastal tedy čas postoupit na další úroveň - pěkně postaru zkusit vyrobit sýr. Je to jednoduché, nechápu, proč jsou sýry v krámech tak drahé a proč mají auru složitosti. Tedy alespoň ten jednoduchý, čerstvý. My ho tentokrát udělali s italským kořením Formaggio. Musela jsem fotit rychle - jsou hned pryč.

Spoustu informací získávám od své babičky, je to úžasná zásoba podnětů, znalostí a zkušeností. Často si připadám zase jako malá holčička, která seděla babičce na štokrleti u nohou a nábožně poslouchala vzpomínky na dětství a mladá léta... Co asi budeme jednou vyprávět my svým vnoučatům?  Jak jsme trávili čas před obrazovkou notebooků, netbooků, ipadů, tabletů atd.? I proto se mi vyplatí vracet se ke kořenům - nejen, že vím, co jíme, ale pro mne i děti jsou tahle každodenní mystéria naprosto úžasným relaxem a objevováním zákonitostí, které ani moderní doba nemůže změnit. Tedy pokud nechcete konzumovat něco zcela a naprosto umělého... A to my tedy rozhodně nechceme.

I proto mi obrovskou radost udělala jedna známá - moc často se nepotkáváme,  tak i proto mne její gesto mile překvapilo. Dostala jsem celou kopu látek po její mamince, staré švadleně. Vím, že pro spoustu z vás jsou to staré hadry. Pro mne nádherné kupony starých látek, jejichž šířka často není ani 100 cm. Nechápu, jak z nich dokázali šít, z takových úzkých nudliček. A protože je venku nádherně, hned jsem vše oprala. Vůně čistého prádla, sluníčko, větřík, krásné staré nadčasové vzory - představte si, že řadu z nich vídám na současných látkách, jen třeba v jiné barevnosti... Už se těším, až je večer pohladím žehličkou, a se Zuzinkou už spřádáme nitky plánů, co z nich ušijeme - pro sebe, pro panenky, pro kamarádky...

A protože nejen prací živ je člověk, učím se i relaxovat. Po pravdě - moc mi to nejde. Musím se silou nutit, protože neustále vidím všechnu tu práci, která není dodělaná. Ale síly dochází, tak se to prostě musím naučit. Letos poprvé máme zcela porostlý růžový oblouk. Mám z kytiček obrovskou radost, kvetou až na jeden keřík (vloni koupený) všechny. Tak snad rozkvete i ten poslední...

A takovéto zákoutí mám připravené na chvíle relaxu. Lehátko, pár milých časopisů, a krásná kvítka. Oleandry mi letos rozkvetly poprvé po přezimování u nás doma. Nově máme také se Zuzinkou nádobu s lekníny - moc se těšíme, že nám rozkvetou. Těším se na to jako malá holka, neustále chodím pozorovat, jak roste nový list, jestli se neobjevuje první poupě... A řada dalších kytiček - zvonky čerstvě odkvetly, pelargonie nakvétají, rozmarýnu se snažíme zachránit, šnytlík je zrovna ostříhaný...

Když se bavím s babičkou, vzpomíná na chvíle, kdy si s celou rodinou sedli na zápraží, pozorovali přírodu, poslouchali vyprávění starších, a užívali si souznění a pocit sounáležitosti se svým domovem. Umíme to také? Nebo je pro nás domov jen místem, které nás má reprezentovat, kde přespáváme, kde se ukrýváme před zraky druhých a nepřízní počasí?