Prší, prší, jen se leje - a my doma háčkujeme....

Kolem nás zuří téměř potopa světa - za poslední dny se na nebi vystřídaly snad všechny druhy srážek - mžení, mrholení, krápání, deštík, déšť, lijavec, průtrž, bouřka.... Voda se už nemá kam vsakovat (ach, jak jsem ráda, že jsme nedávno vyčistili ty vsakovací studny - to bychom už asi plavali po Labi do Hamburku), stojí na silnici, cestičkách, v záhonech, na chodnících.... S obavami sledujeme stoupání vody v Labi, a s ještě většími obavami rychlá kolísání v nedalekém potoce. Ano, bydlíme mezi dvěma vodními toky - ze severu Labe - pomalé, široké, lenivé. Ale teď se voda žene zkalená, rychle a bezhlavě, a mizí za železničním mostem. Před několika lety se potvrdilo, že protější břeh je tzv. zátopový - tj. tam se Labe vylije - do chatových osad a slepých ramen. Lidí, kteří v chatkách žijí trvale, mi tenkrát bylo nesmírně líto... Z jižní strany máme pole, uzounkou nudličku posledního pole uprostřed městečka, a za ním - strouha. Prý potok. Hluboká brázda, po jejímž dnu se vine stružka vody. V dnešních dnech ale nárazovitě rozběsněná šelma sevřená příliš těsým chomoutem. Živená je dešťovými svody z nových domků a vodou svedenou z nových silnic. Té se bojíme nejvíc - je nevypočitatelná, a pokud by vyskočila ze svých břehů, skončila by nám rovnou na terase a v obýváku. Zatím jsme alespoň zvedli set-top box a prodlužovací šňůru nahoru na skříňky, a vystěhovali terasu.... Snad vydržíme.

A protože prší, Zuzanka má rýmu a kašel, venku se nedá vůbec fungovat, tak jsme vytáhli novou knihu a uháčkovali první model na panenku. Vybrala jsem si tuhle modrookou krasavici - mám jí ráda. Má zvláštní účes z kombinace krátkých a dlouhých vlásků, který nelze změnit, protože by se jinak okamžitě objevily plešky. Ale je milá, má krásné buclaté tvary, a umí moc hezky sedět:-) Zuzanka jí má obvykle vystavenou nahoře na skříni - málo platné - do postele jsou lepší hadrové panenky (má ode mne tři), a na hraní zase barbínky (těch má plný šuplík - by mne zajímalo, jak se u nás takhle přemnožily:-) ). Mně připomíná panenky mého dětství. Proto jsem si jí ze skříně sundala, rozčesala vlásky a v noci, kdy jsem nemohla spát a běhala kontrolovat stav vodních toků, jsem si s ní povídala a háčkovala přitom kalhotky a svetříček. Svetříček mi dal zabrat - párala jsem ho snad pětkrát, než jsem pochopila princip tohoto vzoru, ale teď už si to budu pamatovat.... Jsou tam sice chyby, ale příště budu holt chytřejší.

Ráno čekala Pomněnka (jak jí Zuzanka pojmenovala) ve svém novém oblečku na svou dětskou maminku, která jí s radostí popadla a už jsou holky spolu v pelíšku u televize, a obě pijí bylinkový čaj s medem a léčí si rýmu:-)))