Zahrada v obrazech

Rozárium - trošku dost opršelé...

Jakou barvu má tráva? Růžovou!

Račte se obsloužit...

Zeleninová směs - od každého trošku.

Orientální květy hrášku

Bude z toho jahoda?

Už i maliny začínají červenat...

Salátový bar

Zeleninový záhon z druhé strany

Obludária - tak děti změnily dýňária

Rajčatovo-papriková velkovýroba

Už roste!

Ještě mne netrhej - píchám!

Bylinková zahrádka na terase

Zimní růžička

Zelená střecha - bude i víno...

Červnové červenání

Dlouho jsem nic nenapsala. On byl docela fofr - na zahradě vše roste jako vzteklé, sklidili jsme už první ředkvičky, saláty, kedlubny, obrali jeden strom ranných třešní, děti chodí na jahůdky a na kamčatské borůvky, očima vytahují své fazole a pozorují rašící lístečky červené řepy. Nakvétají rajčata, roste první plod lilku - už se nemůžeme dočkat, až bude větší a skončí na grilu:-))

Dětem pomalu končí škola - poslední písemky, školní výlety, vystoupení ze ZUŠ - a pak hurá na prázdniny!

A protože Zuzinku zpívání pořád baví, a not má čím dál víc, potřebovala větší tašku, do které by se jí vešel šanon s notama. Okouzlení Paříží, i celou Francií jí také stále neopouští, takže výběr látky byl vcelku jasný. V Harrachově jsem pod dozorem statných švadlen spíchla Zuzce tašku, do které se vejde nejen šanon s notama, ale i učebnice francouzštiny (no, vlastně ještě pořád jenom angličtiny, ale snad to od září vyjde s tou francouzštinou).

Látka zbyla, tak jsem jí ještě ušila malý organizér - na kartičky do jídelny a knihovny, na tužku a papíry či notýsek na zápisky. Ještě má slíbený obal na ten šanon s notama. Tak to musím do konce prázdnin stihnout...

Je vidět, že šiji hlavně pro Zuzku - Tom se tváří, že je chlap a velký a vůbec nějaké maminčino šití nepotřebuje k životu. No, co se dá dělat, třeba z toho někdy vyroste. Nedávno jsem ukazovala hotový vyšitý obrázek s pejskem, už z něj má Zuzka polštářek.

Po dlouhé době jsem ušila i něco pro domácnost -  naše prostírání už začínají vypadat doost použitě, a při úklidu dílny na mne vypadla krabice s panely. Objevila jsem v ní panely, na které jsem už zapomněla, panely, ke kterým mne vážou různé vzpomínky, panely, které jsem dostala od kamarádek (děkuji Ivanko), ale i panely, o kterých jsem vůbec nevěděla. Moc z panelů nešiji, nevím proč, ale málokdy jsou pravoúhlé, je to s nimi často boj, který prohrávám. Tyhle retro panenky mi ale po dlouhé době padly do noty - kdysi jsem je koupila, že z nich ušiji Zuzince soupravu do kuchyně - zástěrku, chňapky a obal na sešit s recepty. No, nedošlo k tomu.... Nevadí, prostírání a podložky pod konvice/kastroly jsou také fajn. Našla jsem k nim krásně puntíkatý podklad, a abych vše něčím ozvláštnila, tak jsem se učila na Janomce volně quiltovat. Byl to boj, ale z dálky to nevypadá tak špatně. Na profesionálky a zkušené quiltařky to ale rozhodně není....

Sice jsem v květnu neudělala ani steh na HAEDce, ale poctivě jsem vyšívala - mám hotovou další kloboukovku od RTO. Myslela jsem, že půjde jako dárek teď na konci června, ale znáte to - člověk míní, okolnosti se mění - půjde do šuplíku a bude čekat na svůj čas. On jednou přijde... Takže čerstvě sundáno z rámu, ještě celé pomuchlané, ale nechci jí prát, dokud jí nebudu rámovat.

Teď už se těším, že ušiji Zuzince ten obal na šanon, a já se vrátím k HAEDce. Chtěla bych s ní trošku pohnout. Tak stránku-dvě aspoň...

Ale ze všeho nejdřív jdu posekat ty naše latifundie, upeču dětem třešňovou bublaninu, vypleji zeleninu, a k večeři si z našeho salátového baru natrháme plnou místu různých druhů salátů. Krásné léto všem!

1. květen

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

Karel Hynek Mácha

Mne sice ku lásce nezval žádný hlas, takže jsem alespoň měla čas na aktualizaci blogu.

Uplynulý měsíc byl u nás ve znamení přijímacích zkoušek na osmiletá gymnázia. A protože jsme ze Středočeského kraje, neminulo Zuzku pilotní ověřování státem řízených přijímacích zkoušek. Ač jsem se jako matka hrozila výsledku, neb mi připadalo, že celou přípravu Zuzka pojala velmi, ale opravdu velmi volně (např. se účastnila různých skautských soutěží, výprav, koncertů, tanečních vystoupení apod., místo aby se pilně učila jako jiné děti, o nějaké přípravě ve všední dny nemohlo být ani řeči, protože se téměř denně vrací domů až mezi šestou a sedmou večer), Zuzanka se dostala na obě vybraná gymnázia. Přes spoustu předložených argumentů si nakonec prosadila vzdálenější gymnázium v Nymburce. Je pravda, že si o něm povídá už několik let - vlastně od té doby, co zjistila, že tam mají francouzskou třídu a fungují tam výměnné pobyty se školou ve francouzském Dijonu. Zuzanka je totiž rozhodnutá jednou studovat ve Francii. Jako odměnu za zkoušky si přála trička s Eifelovkou z Lidlu. Sice jí jsou ještě trošku větší, ale ona do nich doroste...

Já hodně času věnovala zahrádce - siji, sázím, pikýruji, hnojím, buduji, seču, pleju, stříhám, zmlazuji, a nevím, co všechno ještě. Tedy kromě toho hooodně obraného živého plotu (sem tam díky bohu něco vyráží, tak snad úplně nezahynul) za mnou žádná práce moc vidět není. Snad časem bude lépe...

V dubnu jsem se nechala vyhecovat vyšívačkami na Okounu a pustila jsem se znovu do vyšívání vánočního stromečku od HAED. Za dva týdny jsem vyšila stránku a kousek, před přijímačkami jsem skončila, a od té doby ani ťuk. Škoda. Ale i tak - kdybych vydržela tempo stránka na měsíc, tak už mi chybí jen 60 stránek, tj. 60 měsíců, což je 5 let. Hrůza. Ale furt lepší, než původní odhad, při kterém bych se měla dožít hodně přes sto let. Tohohle bych se dožít mohla.

Bohužel jsem musela HAED na tento měsíc odložit, protože se blíží termín odevzdání slíbeného vyšívaného dárku, takže jsem vytáhla jinou výživku, a HAED nerada odložila. Docela mne to chytilo. Škoda, že nikdo z mého okolí se o tuto výšivku nezajímá, a nepodporuje mne v jejím dokončení. Pro své okolí jsem nepochopitelným bláznem, který by se měl raději věnovat něčemu užitečnějšímu. Tak já jdu zase něco vyplít...

Velikonoce

U nás proběhly velikonoce ve znamení folkloru - konečně se Zuzka dočkala - po letech, kdy vítala koledníky ve starém kroji po mně, kdy jsme malovali perníčky i vajíčka atd., tak letos zpívala a tančila spolu s folklorním souborem Šáteček. Bohužel pěkně mrzlo, ale dětem to skoro nevadilo. Tedy jen když tancovaly, jakmile musely chvíli stát, byla jim pěkná zima.

Takže jsem stála poblíž, balila malé tanečníky do dek, šál, bund, viselo na mne několik tašek a batohů, a současně jsem se snažila alespoň občas něco vyfotit. Ještě, že ten fotoaparát má dostatek vlastní inteligence, a fotky se celkem povedly. Jen mne udivilo, že jsme se o děti staraly jen dvě maminky....

V pondělí děti dostaly pomlázku.

Já si pro radost koupila tulipány.

A aby mne beránek nepokakal, tak jsem přidělala zapínání k donutu ze srazu Korálkové školy.

Březen, za kamna vlezem...

Nejdříve jsem si myslela, že se letos pranostika zmýlila. Venku teplíčko, pobíhali jsme po zahradě v tričkách s krátkými rukávky, Zuzka dělala na trávníku hvězdy, vykvetly čemeřice, hyacinty, krokusy, narcisky... Pracovali jsme na zahrádce - stříhali stromy, trvalky, připravovali zeleninové záhonky...

A pak se vše změnilo - kvítka klopí hlavičky pod tíhou mokrého a studeného sněhu...

Probouzející jaro v nás probudilo touhu nechat něco nového vykvést i u nás doma. A tak jsem se po patnácti (ano čtete dobře, patnácti!) letech rozhodla dokončit předsíň. Je to špeluňka malá, navíc opatřená třemi dveřmi. Jako bonus jsme od stavbařů dostali dveře otevírané na druhou stranu, než jsme v původním návrhu zařízení mysleli, takže jsme se z toho nějak nemohli léta vzpamatovat a vymyslet něco jiného a jinak. Největší brzdou byla barva - věděla jsem, že chci kombinaci světloučkého dřeva s bílou, aby ta miniaturní místnost, ve které při zouvání máte pomalu zadní část venku a hlavu v další místnosti, nebyla zatížena něčím tmavým. Jenže - jakou barvu? Bílou jsem zavrhla - je v předsíni, kde se přezouvají děti a pohybuje pes a kočka, značně nepraktická. A navíc by nebyly na ní vidět ty úžasné bílé poličky, co jsem si vymyslela. Dlouho jsem vybírala, diskutovala s fyzickými i internetovými kamarádkami, a nakonec vyhrála taková šedavá barvička z Hornbachu. Nechala jsem si jí namíchat, a těšila se, že vymaluji předsíňku nádhernou něžnou šedavou barvičkou. Po prvním nátěru mne ale čekal šok - předsíň byla sytě fialová! Nevím, jestli to způsobila předchozí barva (sluníčkově žlutá), nebo jestli jsem měla na očích vlčí mhu, ale měla jsem pocit, že se ve mně zastavilo srdce. Fialovou totiž moc nemusím. Nuž, nedalo se svítit, montéři byli objednaní na odpoledne, vyklopila jsem do kyblíku s namíchanou barvou tolik bílé, kolik se tam vešlo, abych to aspoň zesvětlila, a vymalovala podruhé a potřetí. Barva sice byla pořád taková špinavě levandulová, ale aspoň už to nebyla sytá fialka. Po úplném zaschnutí postupně vybledla do šedo-fialové, takže jsem nakonec spokojená, ale nervy to tedy byly, to vám povídám. Z nové předsíně mám obrovskou radost, děti zatím také, čemuž nasvědčuje i to, že si ještě pořád uklízí bačkory, boty i bundy. Neuvěřitelné. Jsem zvědavá, jak dlouho jim to vydrží, než začnu zase zakopávat o jejich pohozené batohy, tašky, bačkory, boty, cyklistické přilby a další propriety.

A abych jen nebudovala, a přitom dostála rčení pobytu za kamny, dovyšila jsem Zuzince psíka. Protože byl malý, zkusila jsem vyšívat po jednotlivých barvách. Ze začátku vypadal poněkud warholovsky:

Po všech černých a šedivých odstínech už to začalo vypadat jako pes:

A ve finále je z něj úžasný hafan.

Už jsem objednala i nádhernou látku s tlapičkama, ze které ušiji k pesanovi polštářek - obrázky se Zuzce do pokojíku už moc nevejdou... Jen doufám, že takové používání ta vlna, kterou se psík vyšíval, vydrží....

No, a co jsme jinak podnikali v březnu? Tedy když jsme nebyli za kamny... Tomík absolvoval svůj první šachový turnaj v životě, a vyhrál celých 1,5 bodu. A začal budovat nový velký zeleninový záhon. Až ho dobuduje, pochlubím se. I když bude ze starých vyřazených prken, určitě dobrou službu udělá. Teď nás mrzí, že jsme starou boudu po Betynce rozřezali a spálili. Sakryš, ta prkna by se hodila...

Já byla na dalším setkání korálkové školy, kde jsem rozešila náramek, který má do dokončení ještě hoodně daleko, ale jestli ho dodělám, tak bude krásný, a šitý donut na krk, kterému chybí jen zapínání - no jo, já vím, ale když já chtěla dotáhnout především tu předsíň... Ale ten dodělám co nejdříve, slibuji.

Zuzka strávila jarní prázdniny víceméně u koníků s kamarádkami, další víkend na výstavě koní v Lysé nad Labem, kde se nejvíc těšila na voltížní ukázky a pak samozřejmě na večerní galashow. Přijela nadšená, shání správná madla na voltíž, a přemýšlí, jak do svého nabitého programu dostat ještě více času na koníky a ježdění. Když už jsme u toho nabitého programu - měla také taneční vystoupení, s folklorním souborem Šáteček. Mají pěkný a zajímavý program, Zuzka se už doučila řadu tanců, takže více tancuje, ale zase o to méně zpívá. Tak nevím, co je lepší... Ale co, hlavně, že jí to baví.

Únor bílý....

...pole sílí. No nevím, u nás moc bílý nebyl. I když ptáčci kolem krmítka v keřích neustále vartují, jestli se náhodou něco dobrého na zub neobjeví. Sýkorky sice odletěly a starají se o sebe samy, ale vrabčáci, ti věčně hladoví ptačí plebejci, ti hřadují v živém plotě téměř neustále.

Ještě v lednu jsem předala zarámovanou vyšívanou dámu - moc se líbila, a já měla velkou radost. Už mám doma další do páru, snad se do ní brzy také pustím...

Abychom vůbec věděli, co je to zima a sníh, vyjeli jsme si s dětmi do Velké Úpy za sněhem a lyžemi. Prvních pár dnů obě děti lyžovaly, ale pak mne Zuzinka uprosila, že by chtěla zkusit snowboard. Tom odmítl, ten radši chodil po lyžování na sjezdovkách ještě na hodinku-dvě na běžky. Někdy sám, někdy se strýčkem.

Zuzince jsem k prknu zaplatila i paní učitelku - a Zuzka objevila svou novou vášeň - takže nejen tanec a zpěv, ale také snowboard. Ještě kdyby jí tak chytnuly ty běžky - těm statečně odolává a odmítá si je byť i jen vyzkoušet. Nuž co, Tom má zase stejný postoj ke snowboardu. Nevadí, hlavně, že je to baví.

Zuzka mi na snowboardu připomíná tučňáka... Během jednoho dne se naučila sjet kopec "listem" a jezdit na vleku s doprovodem, další dny přidávala obrátky a jízdu na vleku bez doprovodu. Po třech dnech, kdy na tom pekelném vynálezu strávila celé dny a ze sjezdovky jí pravidelně vyháněly až frézy, jsme smutně prkno vrátily a Zuzka si zopakovala lyže. Přesto už psala Ježíškovi o snowboard... Chudák Ježíšek, měl s bídou jeden měsíc volno:-)

Ale nejen sportem živ je člověk - se Zuzinkou jsme se byly podívat na baletním představení baletní školy Jána Nemce Šípková Růženka. Zuzka se nemůže zbavit touhy stoupnout si někdy na baletní špičky, ale protože dělá hlavně moderní tanec a chodí do folklorního souboru, tak se na baletky chodíme alespoň dívat. Představení v sále Městské knihovny v Praze se nám moc líbilo. Tleskaly jsme jako o život.

Před lety jsem se přihlásila do Korálkové školy paní Darí Fejtkové. Stihly jsme se Zuzkou s bídou pár lekcí, ale pak nás nedostatek času zahnal od korálků pryč. Paní Darí byla tak hodná, že nám školu znovu zpřístupnila, navíc začala pořádat i srazy Korálkové školy. V únoru jsme se Zuzinkou šly na náš historicky první sraz Korálkové školy. Učila se tam  růžička na prstýnku. Bála jsem se, zda to my, naprosté začátečnice, zvládneme, ale návod byl skvěle připravený, a lidé kolem nás milí a ochotní poradit a pomoci. Takže jsme obě zvládly ušít svůj prstýnek - Zuzinka má tyrkysový, já fialový. Zuzka rovnou koupila materiál na další prstýnky, které chce vypracovat jako dárečky pro kamarádky a paní učitelku.

A protože v celé republice řádí chřipková epidemie, jakmile začalo Zuzku škrábat v krku, zalezla pod deku a vytáhla vyšívání. Sice mi půl dne trvalo, než jsem vypárala všechny stehy, které udělala jako malá, ale pak se do obrázku pustila s obrovskou vervou. Škoda, že nemoc rychle vyležela, protože ve svém nabitém programu moc času na ruční práce nemá... Jsem zvědavá, kdy budu pejska zase párat. Už jsem ho párala asi potřetí...

A aby mi to nebylo líto, že ona si vyšívá pejska a já nic, dostala jsem od ní sadičku od Riolisu s jezevčíkem. Původně ho chtěla vyšívat sama, ale vzhledem k tomu, že se vyšívá vlnami, které se jí hodně cuchají a odírají, převzala jsem štafetu já. Vidíte už toho pejska??? Že ne? To je škoda. Už mám tááákový kus...

Ježíšek nám přinesl čínskou mozaiku s jednorožcem. Na lepící podklad se přilepují malé kostičky dle předkresleného schématu. Chvílemi je to boj. Skládaly jsme obě, a za dva měsíce hlásím hotovo. Uff. Máme ještě jednu mozaiku, určitě jí brzy také vytáhneme a uděláme, ale není to náš šálek kávy. To radši výšivku nebo šití...