Chtěla bych tančit jen....

Koukám na My fair lady, a pozoruji svou dcerku, která tu bez dechu konečně pár sekund v klidu leží, i když nožky jí cukají. Během skautské besídky jsem jí totiž ušila spodničku. Spodničku dle jejího soudu taneční, dle mého soudu vintage ala padesátá léta. Dvě hodiny jsem prožila se sprostými slovy na rtech ztracená v kvantu tuhého tylu. Ale za tu radost, kterou měla, to stálo. Rozhodopádně.

Taky se už těšíte na Ježíška, copak nám asi letos nadělí....

Tak tato písnička mi už několik dnů (možná už i týdnů) zní v hlavě. Zpívá jí Zuzka se sborem. Ne, letos nemám fotky, nějak je to každý rok to samé, jen jiná bunda, jiná čepice, jiná šála (letos sborová, s velkou plackou se znakem sboru)... A starší dítě, které mi připomíná, jak i já stárnu, i když si to odmítám připouštět.

Vánoční přáníčka - časopis CrossStitcher

V rámci těšení na Ježíška jsme letos zvolili téma - tradiční vánoce. A jako na zavolanou jsem v Lysé nad Labem v galanterii objevila naprosto úžasnou dekorační látku. Neodolala jsem, a koupila, ač byla šíííleně drahá, metr látky. Ušila jsem z ní tři povlaky na polštáře na sedačku (každý 50x50 cm), na zadní stranu jsem dala červenou látku se srdíčky z Flex-Texu, a vyzkoušela všití zipu do švu. Pro někoho samozřejmost, já si na to dlouho netroufala, ale mám radost - nastudovala jsem, vyzkoušela - a je to! Jupí!

Ze zbytku jsem ušila prostírání na vánoce, plus jednu podložku pod konvici s čajem, která u nás musí neustále stát na stole celou zimu. Každou prostírku jsem ozdobila dle instrukcí Zuzky jiným vyšívaným vzorem, abychom si je poznali. Aspoň už nebudou takové ty tahanice typu - Já jsem žádný flek na prostírání neudělal, to není moje. Jen jaksi jsme nikdy nezjistili, kdo tam ten flek udělal. Že by skřítek?:-)

Zuzanka v rámci těšení nazdobila stromeček v květináči na terase, přidala andělíčky, aby mu tam nebylo smutno. Tyto anděly vyráběly děti někdy kolem svých prvních - druhých tříd. Nikdy jsem nepochopila, proč Tomášek udělal sveřepého anděla - asi ho někdo pořádně naštval (Tomáše i anděla). Ale mně se ten kontrast andělských křídel a sveřepého výrazu strašně líbí...

Ke vchodu vyrobila dva truhlíky, oštípala pár keřů na zahradě, z lesa dotáhla mechové polštářky a v zahradní boudě našla odloupané keramické hvězdičky ze starých adventních věnců - znáte to - přece
to nevyhodím, kort, když to vyráběly děti ve školce:-)) A jak se hodily! Jen bychom měli tu debordelizaci boudy asi dělat častěji... Podobných pokladů tam je určitě neúrekom.

Do předsíně nainstalovala Zuzka nové "svítící roští". A protože nám neustále padalo, vycpala vázu plastovými ozdobami.













A byl Mikuláš, a na Mikuláše přijely Zuzce k narozeninám přát sestřenice, tak jim Zuzka v noci spíchla a vyšila taštičky na výslužku - prastará kanava a zbytky vln našly své uplatnění. Koukám, že letošní vánoce jsou ve znamení recyklace... :-)

Protože jsme byli celý rok hodní, stromeček nám svítí, tak se k nám slétli první šití andělé - nebo spíš andělky? Ale asi jsme nebyli hodní dostatečně, protože jsou oba (obě?) v čudu. Jaké je to vlastně v čudu? Asi si budu muset půjčit knihu od pana Svěráka... Snad to tam detailně popisuje.

První vánoční dárky...

... jsem už ušila, a dokonce i předala. Udělaly radost. I když to v podstatě dárek není - jen vánoční prostírky. Našla jsem krabici s látkovými panely, a rozhodla se, že se pokusím většinu z nich zpracovat. Jako první to vyhrály vánoční obrázky. Přidala jsem k nim už pár let schované vánoční látky. A nebyla bych to já, abych nepřihodila kousek jednobarevné látky, aspoň na lemování...

Spotřebováno do poslední nitky

Dávno, dávno tomu, jsem se rozhodla, že za účelem boje proti bujícím zbytkům látek, které se mi přestávají vejít do skříně na látky, budu každou látku, která je považována za hlavní, a ne za doplňkovou, došívat do poslední nitky. Ne, že bych k tomu měla nějak extra moc příležitostí. Zatím jsem bojovala jen se dvěma - s podzimní kytkatou, a teď s tou pařížskou. Z kytkaté mi zbyl kapesníček, ze kterého jsem za ten rok ještě nestihla ušít podložku pod konvici (už, už bude, ale tu ani nebudu fotit), a tak když jsem měla roztahanou tu pařížskou, ze které jsem Zuzce šila obal na šanon, tak jsem se rozhodla, že vyzkouším, co vše se dá z toho kousku látky ušít.

Abych to vzala popořadě - na jaře jsem Zuzce ušila kabelu a organizér - viz červnový příspěvek. Teď obal na šanon - viz minulý příspěvek. A teď jsem se do toho pustila se zbylou vervou. Ušila jsem Zuzce taštičku na kartáč na vlasy a první šminky.

Ušila jsem jí obal na karisblok, do kterého si píše svá tajemství. Radši zavírací na krásný knoflík po babičce, aby se jí ta její moudra nevysypala.

Ušila jsem jí obaly na knihy.

A také penálek a obal na žákovskou.

A z látky nezbyla ani záplata:-) Uff. Chvílemi to vypadalo jako hrnečku vař - pořád jsem šila, a pořád bylo z čeho... Ale zvítězila jsem. Hrnečku dost!

Sliby se maj' plnit nejen o vánocích...

Při došívání halloweenských prostírek na mne ze skvělé skrýše vykouknul dárek pro Zuzku k svátku. Ten měla v srpnu. Malé zpoždění, ale zase - v prosinci bude mít narozky - kdo tak dostává každé dva měsíce dárek, že? Dcerka se ale proměnila v Jezinku-Bezinku - nestačilo ohřát si prstíčky, hned chtěla celou ruku:-)) Hned mi připomněla, že jsem na jaře, když jsem jí ušila novou kabelu na šanon na noty, slíbila, že k nové kabele ušiji i nový obal na šanon. A ten jaksi stále ještě není. A protože to je dcérka chytrá (po mamince, jak jinak), starý obal chutě sundala, navlékla ho na můj šanon s papíry do školy, a demonstrativně odkráčela na zpěv s nahatým šanonem. Od té doby smutně vzdychá, kdykoliv se na šanon na klavíru podívá, jaký je ošklivý, jak se špatně drží a tak dále a tak podobně.

Jelikož jsem matka milující, a nahatého nastydlého šanonu je mi líto, dnes už dostal slušivý obleček, ladící s příslušnou kabelou. Doufám, že ten zpěv dneska půjde dcerce jedna báseň. I když teď zrovna zpívá moc smutnou písničku - o dešti, větru, blátě a křížích kolem cest... Waldemar Matuška dvě sloky odrecitoval, ona poctivě vše zpívá...

Příprava na Halloween

Hurá, hurá, hurá! Letos konečně hotovy všechny čtyři prostírky na Halloween! V historii si můžete vyhledat, že jsem začala v roce 2011, první prostírky ušila v roce 2012, běhoun dtto, a letos konečně došila poslední dvě prostírky - od nuly. Ještě, že šiji tak málo, takže ve zbytkách byl dostatek původních zbytků, ze kterých byly první prostírky šity. Jen zádíčka mají jiná, z původní látky nemám ani čtvereček...

Aurelie

Přišla k nám koncem září, a způsobila mírný převrat v domácnosti. Parafrázuji-li slova klasika - je to mazel!

Ač to původně měl být kocourek, po pohledu na patřičná místa jsme zjistili, že je to kočička. Takže místo připraveného jména Nero Aurelius děti musely urychleně vymyslet něco nového - takže (překvapivě) Aurelie. Sice Tomík brblal, že není vůbec vhodné dávat potomkovi řeckých koček římské jméno, že by tím mohla být kočička uražena, a měla by se jmenovat Aura, ale sestra ho po sestersku přesvědčila, že takové obyčejné jméno mít prostě naše zlatá kočička nemůže. Takže je to Aurelie, neboli Aurinka, ale občas dostává i nepublikovatelná jména, asi jako každá kočka.

Jako správné kotě musí vše prozkoumat, patřičně se unavit, a pak spát - kdekoliv - pod křeslem (viz první foto), na křesle (viz třetí foto), na nohách (viz druhé foto, v tom je trošku nechutná - nejradši strká nos do mých nejobnošenějších bot a vypadá tak nejspokojeněji), na gauči (viz čtvrté foto).

Mám jí pořád za zadkem. Tedy do doby, než se vrátí děti ze školy - pak je fascinována pachy linoucími se ze školních batohů, leze do tašek s tělocvikem, kontroluje obsah krabiček na svačiny i správnost úkolů.... Jakmile chci něco vyfotit, už se mi tam nacpe:-))

Ale je i správně vychovaná - chodí na záchod, neskáče na stůl (jídelní), nežere nám z talířů (tedy alespoň když jsme v místnosti taky). Naučila se sbíhat schody smykem, zatáčet v chodbě skluzem po zádech do zatáčky a odražením ve vzduchu přichystaných tlapek do správného směru. Občas skončí tímto klouzavým pohybem až pod gaučem, ale už jí to moc dlouho nepůjde - za ten týden krásně přibrala, takže se tam sotva vejde. Obsadila čtvrtou volnou židli u stolu (v jejím případě spíš pod stolem), protože je to opice, a když něco děláme my, tak ona taky - koukáme spolu na televizi, sedí u mne teď, když píši na počítači, když zjistí, že jsme byli na toaletě, musí okamžitě na tu svou, když jíme, jde zkontrolovat svou misku s granulemi, když vařím, tváří se přísně a chodí očuchávat svoje granule a kontroluje jejich vůni s pachy linoucími se z kuchyně, a tak podobně.

Ven zatím nechodí, dokud nebude úplně oočkovaná, ale my ano - připravujeme zahrádku na zimu. Posbírali jsme dýně, okurky, rajčata, papriky, sklízíme fazole, červenou řepu, brambory, kapustu, mangold. Zdá se, že jsme letos byli úspěšní - některé suroviny bychom mohli pomalu na trhu prodávat - obrovské mrkve a červené řepy máme na rozdávání, brambor několik kýblů, a rajčat a paprik velké přepravky. Jen všechna rajčata nestihla dozrát, tak uvidíme, zda to doženou doma na okně... I troška ovoce se našla, a tak jsem upekla dětem piškotovo-tvarohový dort - Zuzce na přivítanou, a Tomovi za odměnu za pomoc na zahradě.

Také jsem se vrátila k vyšívání HAEDky - zatím to jde pomalu - běhám hodně kolem kotěte, zahrady, domácnosti, dětem začala škola, takže i nějaké kroužky apod. K tomu si připočtěte vydělávání klasickou prací, a vidíte, že toho času moc nezbývá. Ale nešť, hlavně že jsme (relativně) zdraví a máme se rádi. Úkol jsem sice nesplnila (není hotový devátý list), ale já to doženu... Takže stav k 1. říjnu - kus devátého listu, prvního z druhé řady....