A je za námi další týden... Z ručních prací jsem toho tentokrát moc nestihla - spíš skoro nic. Jenom upaličkovat dvě srdíčka pro Zuzanku, ani je ještě nemá pověšené v pokojíku. Ve vyšívání téměř žádný postup, není moc co fotit.
V sobotu jsem byla na společném šití za děvčaty ze Semil a okolí. Jejich parta je strašně moc fajn, přijaly mne mezi sebe, doslova adoptovaly, a já v jejich přítomnosti vždy moc pookřeji a získám chuť do dalšího šití. Ukazovaly spoustu hotových výrobků - skoro všechny bych si moc chtěla také ušít. Jen kde brát čas, a nekrást, že? Já tam téměř došila jednoho hodně starého kostlivce - jarní mystery ubrus od jedné šikulky z Dámy - elfi. Doufám, že příští týden ho dokončím.
Dnes jsem měla připravený příspěvek o kráse starých věcí - v mém podání hlavně výšivek a krajek - ubrusů, zástěr, polštářů. Ale hodně podobný příspěvek dnes publikovala Carolina Mia, tak si ho schovám na někdy jindy. Místo toho přidám pár fotografií místa, kde nejčastěji kouzlím - vařím, peču, dusím, smažím, z míchání mám sílu v paži... Znáte tu dětskou říkanku? Ano, je to naše kuchyňka. Je malá, ale naše. Celou jsem si jí kdysi navrhovala sama. Ne vše sice vyšlo přesně podle představ - dlažba měla být světlejší, dřevo také, ale co už - před patnácti lety takový výběr jako dnes nebyl. I tak jsem na ní pyšná a moc dobře se nám v ní vaří.
Miluji vůni čerstvě připravované kávy. Káva mi nikdy nechutnala, vadila mi její trpkost a bylo mi po ní špatně od žaludku. Pak jsem jednou okusila preso, a byla jsem ztracená. Jsou dny, kdy si udělám malé presíčko do mrňavých šálečků - tak silné a husté, se spoustou pěny. Pomaličku upíjím a vychutnávám každý maličký doušek. Jindy mi dělají kávu děti - trochu s kávovaru, a dolijí horkou vodou z konvice (no, někdy to prostě všechno proženou kávovarem, pravda, ale zase - přinesou mi jí pod nos až do křesla, tak se na ně nezlobím - však až samy zjistí, jaká káva dobrota je, budou se k ní chovat méně macešsky), přidám špetičku mléka - a je to takové to odpolední pití, nejlépe do křesla nebo na terasu, k tomu domácí koláč nebo dortík... Mám doma i rozpustnou kávu, ale to je takové běžné pití - šupšup vyrobit, šupšup vypít, žádný extra dojem... Ale když se spěchá, je to dobré. Kdysi jsem si kávu i mlela před každou přípravou, mám ruční mlýnky, ale dnes už si nechávám kávu umlít. Času je méně. Ale jednou se třeba k mletí kávy vrátím.
Všichni milujeme luštěniny. Děti samy na zahradě pěstují fazole - velké barevné, i malé bílé. Zelený hrášek už došel, ten žlutý, půlený, je kupovaný. Letos by chtěly vypěstovat i trošku čočky - to jsem zvědavá, jak jim to půjde. Luštěniny jsou navíc nádherně dekorativní - nepřijde vám?
Samozřejmě všude vidíte konvičky - mám jich celou řadu - velké na čaj, malé na kávu, maličké na čaj či kávu pro jednoho-dva lidi, obrovské na rodinný čaj, porcelánové, skleněné, z keramiky, strojové i ručně dělané... A z každé chutná čaj, káva nebo kakao jinak, to mi věřte:-)
Kuchyně je průchozí - jsou v ní dvoje dveře - jedny do chodby, druhé do spíže. Když jsme vymýšleli, jak postavit dům, hodně architektů se divilo, že chceme mít spíž, a když už jí chceme mít, proč jí musíme mít u kuchyně. Nechápali, že nechci běhat přes půl baráku pro mrkev apod. Je vidět, jak celá řada dnešních architektů vyrostla v panelácích, kde o existenci, a hlavně funkci spíže, nemají ani ponětí. Já, která vyrostla na vesnici ve starém rodinném domku, si dům bez spíže navazující přímo na kuchyni neumím vůbec představit.
A tady jsou má poslední přání, která se týkala kuchyně - strašně moc jsem si přála bílý dřez - moc jsem tenkrát chtěla takový ten "anglický", velký, dnes celkem běžně k dostání, před patnácti lety na mne koukali všude jak na exota a nutili mi dřez nerezový, což byl tenkrát hit číslo jedna. Prosadila jsem si alespoň tento ze speciálního plastu, předchůdce granitových dřezů. Je super - i když má nejednu životní rýhu, jsou stále krásně bílé a neoprýskané. Pouze se mu rozbila baterie. Přemýšlím, zda objednat bílý konec baterie, nebo vyměnit baterii za klasiku stříbrnou. Zatím mám takovéhohle hybrida...
Dalším přáním bylo, abych měla dřez před oknem. Sice to znamená, že okno neotevřu dokořán, protože mu tam překáží ta baterie, ale na ventilačku ho otevřu, a kolikrát člověk potřebuje otevřít okno dokořán? Jsem v domečku, v přízemí, tak snadno okno zvenku umyji ze zahrádky. Ráno, když vařím čaj, pozoruji červánky a to, jak se pomalu rozsvěcuje celé nebe a svět se probouzí. Sleduji keře - v zimě holé, plné ptáčků, na jaře v plném květu, v létě zelené a šumící, na podzim barvami hýřící... Řeknu vám, splnění tohoto snu jsem nikdy nelitovala.
A posledním přáním byla dřevěná deska, ošetřovaná pouze včelím voskem. Je nádherná. Sametová na dotek, voňavá po dřevu a medu. Ráda jí hladím. Jsou na ní za ty roky šrámy, ale jsou jako vrásky na stárnoucí milované tváři. Jednou za rok jí dopřeji "lifting" - desku znovu napustím včelím voskem, vyleštím hadříkem, řada vrásek se zacelí, některé zmizí docela... Největší jizvy můžu vybrousit a po opětovném napuštění voskem nikdo nepozná, že jí tam někdo ublížil. Kéž by to tak šlo i s lidskou kůží a srdcem!
.JPG)
